Kolébka průmyslového cukrovarnictví střední Evropy. Takto hrdě nazvaný cukrovar v Dobrovici bezpochyby patří mezi nejstarší činné řepné cukrovary nejenom v Evropě, ale i ve světě. Jako takový je jediným závodem, jehož řídicí, výrobní a pomocné provozy jsou stále umístěny i v původních nejstarších budovách. Tento výjimečný kredit mu právem přisuzuje statut průmyslové pamětihodnosti České republiky, navíc umocněný skutečností provozu bez vynechání jediné kampaně.
Na výzvu knížete Karla Anselma Thurn-Taxise byl v roce 1831 cukrovar v Dobrovici založen v prostorách neobydleného zámku vynikajícím cukrovarníkem Karlem Weinrichem. V první kampani bylo zpracováno asi 616 tun řepy. Dobrovický cukrovar společně se semčickou šlechtitelskou stanicí je možno považovat za mekku českých cukrovarníků a řepařů, kteří se buď celoživotně upsali mateřskému podniku nebo dosáhli výrazných profesních úspěchů v českých zemích či ve světě.
Dobrovický cukrovar společně s rafinérií cukru v Ústí nad Labem tvořil základ silného koncernu Ústecká rafinerie cukru, kam patřil od roku 1923. Rozšířil tak zejména zahraniční odbytiště pro svoje výrobky. Jednoznačně však proslul výrobou kubesů – speciálně vařených a sekaných kostek cukru s nezaměnitelným třpytem. Proto byly kubesy žádaným artiklem i u panovnických a šlechtických dvorů po celé Evropě.
V době druhé světové války, po odtržení pohraničí Československa, byla Dobrovice až do znárodnění v roce 1947 základním závodem zeštíhlené ústecké firmy pod názvem Spojené cukrovary dobrovické rafinerie, a. s.
Období let 1948 – 1989 cukrovar v Dobrovici přežil jen díky výbornému strojně-technologickému zázemí z předválečných let, obrovské tradici a jménu, značným zahraničním trhům a také řadě výborných pracovníků. Dožilé zařízení sice bylo v rámci centrálního řízení a plánování postupně měněno, ale v nedostatečném tempu a rozsahu. Na konci osmdesátých let se cukrovar nacházel již v situaci dožilého podniku, který by bylo nutno pro další smysluplné pokračování celkově rekonstruovat. To však za tehdejší situace bylo prakticky nemožné. Paní štěstěna se však nakonec k Dobrovici obrátila v pravý čas.
Změna přišla v květnu 1989 s novým ředitelem. Po nastoupení cesty samostatnosti a po privatizaci v roce 1992 došlo k rychlému kapitálovému vstupu silného zahraničního partnera, který znamenal velkou pomoc do následných nutných revitalizujících kroků. Už v roce 1992 začaly přípravy na několikaletou ojedinělou rekonstrukci cukrovaru, kdy vyrostlo hned několik dobrovických dominant jako vápenka, dvě sila či chladicí věže. Byla kompletně předělána linka na příjem a zpracování řepy, výroby bílého cukru, dále kotelna s energocentrálou a bylo nově postaveno sušení a zpracování vyslazených řízků. Novou a stálou kapitolou života cukrovaru se stala ekologie - postavením čistírny odpadních vod, protihlukových stěn a nových komunikací.
Dobrovice je dnes největším cukrovarem nejen v ČR, ale ve všech nových členských státech EU. Dosaženými výsledky kvality a kvantity je zcela srovnatelným se všemi ostatními cukrovary celé EU.
