Před 180 lety, 23. ledna 1843, získal Jakub Kryštof Rad, ředitel cukrovaru v Dačicích, císařské privilegium na výrobu kostkového cukru a jeho nový vynález se tak začal šířit po celém světě.
Jakub Kryštof Rad, rodák ze švýcarského Rheinfeldenu, přišel do Dačic z Vídně. Vyžádali si ho akcionáři cukrovaru, který byl založen jako rafinerie roku 1833 (o dva roky později než cukrovar v Dobrovici). Akcionářům se nelíbily aktivity tehdejšího ředitele Františka Grebnera, kvůli kterým se cukrovar dostal do finančních problémů, takže ho převzali a z jejich vůle se řízení ujal právě Rad, který přišel coby krizový manažer (řečeno s dnešním slovníkem).
Rad zavedl výrobu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády a tento sortiment odebírali obchodníci z Vídně, Pešti, Lince či Lvova. Ačkoli tedy pro výrobu cukru nebyly v kraji ideální podmínky – zejména kvůli nadmořské výšce, která nebyla dvakrát vhodná na pěstování cukrové řepy – podnik pod vedením šikovného odborníka prosperoval. Slavnými se ale Dačice i Jakub Kryštof Rad stali až díky něčemu zcela jinému.
„Nemohl bys s tím něco udělat? Jsi přece ředitel!“ obrátila se v létě 1841 Radova manželka Juliana na svého chotě poté, co si poranila prst při snaze odseknout z cukrové homole malý kousek. Úrazy tohoto druhu zažívaly hospodyňky v těch časech běžně, protože cukr dostávaly zpravidla právě v 1,5 metru velkých cukrových homolích, se kterými se v kuchyni špatně manipulovalo. Kromě toho byly homole nepraktické, protože se špatně balily, přenášely, jejich dlouhé sušení prodlužovalo výrobní proces a při jejich porcování vznikaly nepatrné, přesto zbytečné ztráty.
Jakub Kryštof Rad pojal slova své manželky jako výzvu a již v roce 1841 ji překvapil dřevěnou bedničkou, ve které byly malé kostky cukru, na jejichž výrobu zhotovil Rad lis. O dva roky později mu dvorská komora ve Vídni udělila privilegium, na jehož základě mohla dačická továrna vyrábět kostky ve velkém a pod názvem Thee-Zucker (Čajový cukr) je distribuovat na trh. Na původní etiketě byla vyobrazena dačická rafinerie a balíček s 250 kostkami bylo možné koupit za 50 krejcarů, což byla v té době denní mzda zkušeného zedníka.
V době největšího rozmachu kostky v Dačicích vyrábělo šest lisů, které dokázaly vyprodukovat až 1 tunu kostek za den/rok . (pro srovnání balicí centrum na Mělníku zvládne zabalit 6 tun kostek nebo 3 tuny bridge kostek denně). Patent na výrobu kostek brzy zakoupilo Prusko, Bavorsko, Sasko, Švýcarsko nebo Anglie. Ani popularita tohoto vynálezu ale nakonec nezachránila dačickou rafinerii před krachem. Všeobecně nepříznivá hospodářská situace a zmíněná skutečnost, že se nacházela mimo cukrovarská centra a nevedla tam tehdy ani železnice, vedly pouhých devět let po slavném vynálezu k uzavření podniku. V té době už Rad nebyl jeho ředitelem, v roce 1846 na funkci rezignoval a vrátil se zpět do Vídně, kde za dalších 25 let zemřel. Zanechal po sobě ale odkaz, který žije dál.